Začínám

Je to zvláštní pocit, vydat se na cestu jen sama se sebou. Dnes jsem se sice cítila spíše jako turista na dovolené, což není divu, když jsem většinu dne strávila přesuny. Po letadle, vlaku, metru a autobusu jsem ale konečně vystoupila na svém startu. V Sieně.

Příchod do města jsem měla netradiční – z autobusového nádraží jsem vešla rovnou do nákupního centra, odkud mě asi šest eskalátorů vyvezlo na strmý kopec. Tam jsem historickou bránou konečně vstoupila do samotného srdce města.

A nestačila jsem se divit. Siena je jedním z nejzachovalejších středověkých měst Itálie. Ve své době to byla bankovnická velmoc a možná i kvůli tomu často bojovala o své postavení s nedalekou Florencií. Tahle toskánská kamenitá kráska zbohatla nejen díky bankéřům, ale také právě díky Via Francigeně. A právě tu tady dnes zahajuji.

V Itálii se dnes navíc slaví Den osvobození. Město se jen hemžilo místními i turisty. Na Piazza del Campo, asi nejhezčím náměstí, které jsem kdy navštívila, zrovna probíhala manifestace připomínající partyzánské povstání, které se na konci druhé světové války vzbouřilo proti fašistům. Právě v tento den, 25. dubna 1945, byla velká italská města osvobozena a celá země napomohla pádu Mussoliniho režimu.

Celé město slaví a já jsem nasála jedinečnou atmosféru, a přiznám se, že taky trochu červeného toskánského vína. Přímo pod mými okny se uprostřed ulice seřadily stoly, ke kterým zasedlo několik místních rodin. Když pak před večeří začali společně zpívat Bella Ciao, mrazilo mě po celém těle. Možná si to už ani neuvědomujeme, ale přesně tahle píseň zněla italskými ulicemi na konci války jako symbol odporu a svobody.
Je příznačné, že svou pouť, pokud půjde všechno dobře, zakončím 8. května. Tedy v den, kdy nacismus přemohli i moji pradědové, z nichž jednoho to stálo dolní končetinu.

Abych spolu s Italy oslavila tenhle výjimečný den, udělala jsem něco, co si jindy odpírám. Dala jsem si večeři přímo v centru, na onom krásném Piazza del Campo, které má tvar mušle a svažuje se k paláci, kde dnes sídlí magistrát. Místní recept pici toscani jsem vyladila notnou dávkou parmezánu, sklenicí vína a do uší jsem si pro tu pravou italskou atmosféru pustila Vivaldiho. Tímto považuji turistiku za uzavřenou a zítra začínám novou kapitolu jako poutník.
Nechci se rozepisovat, jaké jsou přesné cíle mojí pouti. Možná je zatím ani já sama neznám. Začínám ale s přáním, abych ji ve zdraví dokončila a cíl, ať už bude jakýkoliv, někde mezi kopci, pěšinami a vinicemi nakonec potkala.