První zelené kopečky

Siena - Ponte d'Arbia, 28 km, 🔼 308 m

Ranní paprsky se líně opíraly do červené dlažby sienského náměstí a jen pár ranních ptčat mezi turisty si vyšlo na obhlídku. Já jsem ale spěchala na mši do místní katedrály, abych si ji prohlédla ještě předtím, než se otevřou brány davům návštěvníků. Nedá se v ní fotografovat, a je to škoda, protože uvnitř je ještě impozantnější než zvenčí.

Prošla jsem se po jedné z nejunikátnějších podlah na světě, kterou tvoří 56 mramorových výjevů z Bible, na kterých se pracovalo déle než 200 let. Hned z dálky zaujme černobílý mramor, jímž je tvořena fasáda. A to průčelí… No, posuďte sami.

Před cestou jsem se ještě posilnila snídaní. Ticho města najednou vystřídalo bubnování. Nedalo mi to a vydala jsem se za tím řinkotem. Městem procházel průvod vlajkonošů a bubeníků, oblečených v kostýmech inspirovaných středověkými panoši. Atmosféru tohoto starobylého místa to povzneslo až do pitoreskních výšin.

Vymotala jsem se z města dvěma historickými branami a kochala se krásnými sídly, která vypadala jako ze žurnálu o toskánské architektuře. Všude voněly právě zalité záhony. Pomalu jsem se blížila k vlnitým kopečkům, které byly až snové.

Nebe bez mráčku a všude kolem mě celá paleta zelených odstínů.

Nečekala jsem, že se i na konci dubna dočkáme takového horka. Vzduch se tetelil nad obilím, a tak jsem si dala oběd v jediném stínu, který se mi podařilo najít nedaleko oficiální trasy.

Na mapě jsem zahlédla větší sídlo a odbočila z cesty, abych se k němu podívala blíže. Bohužel je dnes Grancia di Cuna už skoro v rozpadu, i když z dálky stále působí jako pevnost.

Ve skutečnosti to byl špitál pro poutníky, kteří ve středověku putovali do Říma. Já jsem tam našla jen rozpálené zdi a ticho.

Cesta se po dvou malých osadách stočila podél železniční trati a posledních pár kilometrů už moje nohy, nezvyklé na takovou chůzi, začaly protestovat.

Dnes jsem našla útočiště v ubytovně pro poutníky, kterou zřizuje církev. Ve velkém pokoji jsme jen dvě – já a dáma z Austrálie. Zašly jsme si společně na pivo a večeři. Díky ní jsem poznala další poutníky a hned první večer jsem nebyla tak sama, jak jsem se obávala.
Kdyby měl dnešní den jednu vůni, byl by to kvetoucí bez všude podél cest.