Devátý den v lískách s liškami

Viterbo – Sutri, 33 km, 🔼 521 m

Posnídaly jsme s jeptiškami už v sedm ráno, sbalily věci a vyrazily na vlak. Dnes nás čekala nejdelší etapa – měla mít 31 km a skoro 1000 výškových metrů. Abychom si to trochu usnadnily, popojely jsme jednu stanici vlakem a mělo nás čekat jen 26 km a menší stoupání. Ale nějak to nevyšlo.

Vystoupily jsme v malé vísce s názvem „Tři kříže“ (Tre Croci) a hned začaly stoupat krásným divokým lesem. Vzduch byl vlhký, a přestože měl být chladnější den, potila jsem se jako vrata od chlíva.

Pěšina vedla kolem pozůstatků římské vodní nádrže, která dnes působila spíše jako medvědí brloh. Pokračovaly jsme přírodní rezervací stále výš. Po chvíli stoupání jsme narazily na unikátní sad starých buků, což je v této nadmořské výšce v Itálii docela rarita.

Potřebovaly jsme se dostat na cyklostezku vedoucí na vrchol, ale většina spojek byla označena jako soukromá cesta. Jednou jsme však musely projít – přestože cedule avizovala těžbu dřeva, nikde nikdo nebyl. Téměř jsme ji proletěly, ačkoliv vedla do táhlého kopce.

Konečně jsme se vyhouply na vrchol těsně pod 800 výškových metrů a vstoupily do hlavní části rezervace Riserva Naturale Lago di Vico. Pro změnu jsme klesaly upravenou pěšinou obklopenou stromy porostlými různobarevným břečťanem.

Když jsme se dostaly na rovinu, v dálce se zalesklo jezero. Podle mapy to vypadalo, že půjde obejít po břehu, kde byla i tři pozorovací stanoviště pro ptáky. Když jsme se ale probrodily ovčí pastvinou plnou bobků, zjistily jsme, že schůdný určitě nebude.

Pokračovaly jsme tedy dál po zpevněné asfaltce.

Lago di Vico je vlastně skrytý kráter v horách. Jezero vzniklo v sopečné kaldeře, podobně jako Bolsena, ale je menší a divočejší. Projíždějící cyklista nás upozornil na velký výskyt divokých prasat a radil nám, ať si dáváme pozor. Trochu nás to překvapilo, protože po cestě každou chvíli projížděl traktor nebo malé „prdítko“ s místními páprdy, ale raději jsme se měly na pozoru.

Tato oblast je známá pěstováním lískových oříšků. Když jsme se poprvé dostaly mezi tyto sady, sledování jejich rovných, nekonečných řádků nás nutilo se neustále kochat, a provázelo nás to celý den. Po zhruba hodině chůze jsme došly k malé plážičce, omyly si nohy od prachu a poobědvaly ze zásob. Vedle byla otevřená zájezdní restaurace, především pro dětské skupiny, které přijížděly autobusy, tak jsme si daly polední kávu a pivo.

Pokračovaly jsme lískovými sady dál a zahlédly lišku. Ledabyle se procházela mezi stromy, ani projíždějící auto ji nevylekalo, takže jsme ji mohly nerušeně pozorovat. Potkaly jsme ji jen pár metrů od cedule, kde byla právě liška znakem této oblasti.

Když už jsme se blížily ke konci rezervace, uviděly jsme mezi stromy početné stádo divokých prasat uhánějících naštěstí opačným směrem. Měla mezi sebou i malá selátka. Zdála se mi menšího vzrůstu než naši divočáci, přesto bych je nechtěla potkat zblízka.
Cesta pomalu utíkala a my se blížily k prvnímu městu. Začaly jsme sestupovat do zvláštní krajiny, která byla značně zdevastovaná sesuvem půdy, stejně jako staré, rozpadlé usedlosti kolem vyschlého potoka.

Neměly jsme z tohoto místa nejlepší pocit, a bohužel se to nezlepšilo, když jsme vkročily do samotného města Ronciglione. Leží dramaticky nad hlubokou roklí vytvořenou vodou a erozí, ale domy byly zanedbané, stavby se rozpadaly, ulice byly špinavé a nikde nikdo. V centru seděli jen dva dědečkové před tabákem a popíjeli kávu. Moc jsme se nezdržovaly a šly raději dál.

Cesta se znovu stočila k lískám, kde jsme tu a tam míjely zemědělskou usedlost hlidanou uštěkanými psy. Jeden farmář nám vyšel v ústrety, aby zjistil, odkud jsme, a znovu nás varoval před prasaty. Když jsme procházely hustě zarostlou loukou a lesem, cítila jsem pach zvěře velmi zřetelně. Raději jsme si zpívaly, aby o nás zvířata věděla dřív a měla čas utéct před naším falešným zpěvem.
Nohy už nás docela bolely, aby také ne, krokoměr nakonec ukázal 33 km. Ještě jsme se z posledních sil vyhouply do cílového města Sutri.

V jeho moderní nové části si Helča koupila vložky do bot a pak už jsme se jen došouraly do starého města. Sutri je fascinující místo vytesané do tufu (sopečný kámen). Dýchá historií sahající k antice i dobám před ní.

Nám se poštěstilo město zastihnout ozdobené přírodními i umělými květinami. Působilo opravdu krásně. Prošly jsme centrem k našemu – opět nádhernému – ubytování, které jsme měly jen pro sebe.

Žádní otravní turisté, jen místní a pár poutníků. Pondělí bylo zrovna dnem, kdy většina podniků měla zavřeno. Zašly jsme tedy do jediné otevřené a asi nejdražší restaurace, ale jídlo i místo stálo za to. Pochutnaly jsme si na skvělém místním víně – jak jinak než sopečném.

Parco Archeologico di Sutri

Celou atmosféru dne nám vyladilo ubytování v domě s nádherným dřevěným stropem a historickými prvky. Přestože nádherné ulice Sutri vypadají, jako by ani nepatřily do dnešního světa, město se pyšní Etruským parkem vytesaným do skály. Parco Archeologico di Sutri je neuvěřitelné místo, kde najdete:

• římský amfiteátr kompletně vytesaný do tufové skály
• staré hrobky (etruské nekropole)
• kostel vytesaný ve skále: Madonna del Parto je původně etruská hrobka přeměněná na křesťanský kostel, unikátní kombinace pohanství a křesťanství na jednom místě.
  Celou touto oblastí prochází starověká Via Cassia, která spojovala Řím se severem Itálie. Dodnes se její části používají a my jsme šly vlastně po trase staré přes 2000 let.

• Kdyby měl dnešek vůni: Byly by to lísky ve větru blížícího se deště.
• Kdyby měl dnešek barvu: Byly by to všechny odstíny zelených lískových sadů.

📌 Pár zajímavostí o Sutri na závěr:

• Zrození Orlanda: Sutri je podle francouzských eposů rodištěm slavného rytíře Rolanda (v Itálii známého jako Orlando), synovce Karla Velikého. Narodil se v jeskyni, která je dodnes k vidění poblíž amfiteátru.
• Amfiteátr a Mitreum: Amfiteátr byl vytesán do tufu, ale později byl zcela zasypán zeminou a zemědělci na něm po staletí pěstovali plodiny, aniž by tušili, po čem chodí. Objeven byl až v 19. století. Mitreum je unikátní – nejprve to byla etruská hrobka, pak tajná svatyně perského boha slunce Mithry (oblíbeného mezi římskými vojáky) a nakonec křesťanský kostel zasvěcený Madoně del Parto.