Osmý den ve velkém městě a s parťačkou na cestě

Montefiascone - Viterbo, 20 km, 🔼 173 m.

Chtěly jsme si dnes trochu přispat, ale mé štěstí na festivaly a poutě to vidělo jinak. 3. května se v Montefiascone slaví svátek svatých apoštolů Filipa a Jakuba. Ačkoliv je město proslulé především vínem (Est! Est!! Est!!!) a historií na Via Francigena, tento den je primárně významným liturgickým svátkem v církevním kalendáři. A ten začíná už v 6:30 ráno hlasitou hudbou a odpočtem do mikrofonu. Přímo za naším apartmánem. Probuzení to nebylo nejlepší, a když jsme o hodinu později vyrazily na náměstí na kávu, po slávě nebylo ani památky. Ulice byly prázdné, skoro jako by se nic nestalo.

Prošly jsme hradbami a klesaly z města k poslední vyhlídce na jezero Lago di Bolsena.

Zamířily jsme cestou obklopenou voňavými akáty vstříc další etapě. Obrovská kopule katedrály v Montefiascone na nás z kopce shlížela ještě hodně dlouho.

Velká část této etapy vede po Via Cassia, původní římské silnici staré 2000 let. Kráčely jsme tedy po kamenech, po kterých pochodovaly i římské legie. Dnes cestu lemují široké louky plné lučního kvítí a sady.

U jednoho jsme si nebyly jisté plodinou, až nás překvapilo, že se jedná o kiwi. Aby také ne, i tenhle kraj má vulkanickou, a tedy velmi úrodnou půdu. Další sady patřily lískovým ořechům nebo olivovníkům.

Jelikož je neděle, na cestě nás míjel jeden cyklista za druhým. Provoz na prašné cestě zhoustl hlavně ve chvíli, kdy jsme se blížily k dalším termálním lázním Bagnaccio. Jsou to bazénky s horkou vodou uprostřed polí. A když říkám horkou, myslím tím vážně hodně horkou.

Pro mě to v parném poledni bylo nesnesitelné. Bazénky byly čtyři, každý s jinou teplotou, a já vlastně nechápala, proč to já i ostatní děláme. Odvahu smočit si více než jen nohy jsme ani jedna neměly. Italové se tam ale vesele povalovali, jako ve vroucím, dlouho taženém vývaru.

Když už jsme si mezi polonahými lidmi v poutnickém vzezření přišly hloupě, lázně, které náš stály 5 € jsme s návrhem na úžeh opustily.

Pak už nám zbývalo jen necelých 8 km do centra dalšího města, Viterba. Projít jeho okraj nebylo moc příjemné – všude odpadky, nepořádek, nudné průmyslové zóny a jeden děsivý hřbitov. Příchod do města tedy nebyl nic moc, ale jakmile jsme dorazily do historického centra, nálada se okamžitě proměnila.

Viterbo bylo dlouho důležitější než mnohá slavnější města v regionu. Je plné paláců, erbů a fontán, které připomínají jeho mocenskou minulost, i když působí trochu „vážněji“. Historické centrum je jedno z nejlépe zachovaných v Itálii. Čtvrť San Pellegrino vypadá skoro jako filmová kulisa: kamenné domy, věže, úzké uličky, mostky mezi domy. Často se tu natáčejí historické filmy.

My jsme se nejprve ubytovaly na "náměstí Smrti" (Piazza della Morte) v klášteře klarisek. Máme tu pokoj jen pro sebe a dokonce jsme měly možnost přímo u sester večeřet! Byly jsme trochu nervózní, jak to bude probíhat a jestli nás jeptišky pozvou mezi sebe. Chvíli jsme čekaly před vchodem a vlastně se modlily, ať neuděláme mezinárodní trapas. Všechno ale dobře dopadlo. Sestry byly milé a jídlo, které nám připravily, bylo požehnaně výborné.

Městem zněly celý den bubny. Znovu jsme viděly průvod s prapory, které obyvatelé města v kostýmech vyhazovali vysoko do vzduchu. V úzkých uličkách bylo rušno a největší fronty se stály na gelato.

• Kdyby měl dnešek vůni: Byly by to rozkvetlé akáty podél cest s trochou termálního "smrádku".

• Kdyby měl dnešek zvuk: Byly by to zvony vedlejšího kostela sv. Bernarda, u kterého dnes spíme.

📌 Pár zajímavostí o Viterbu na závěr:

• Nejdelší konkláve v historii: V letech 1268–1271 se zde kardinálové nemohli shodnout na novém papeži. Obyvatelům Viterba po třech letech došla trpělivost. Zamkli kardinály v paláci (cum clave – na klíč, odtud slovo konkláve), omezili jim příděly jídla jen na chléb a vodu, a nakonec jim dokonce rozebrali střechu nad hlavou. Hned poté byl papež (Řehoř X.) urychleně zvolen.

• Intenzivní středověká tradice: Každý rok 3. září se tu koná slavnost Macchina di Santa Rosa (zařazená na seznam UNESCO). Obrovská, osvětlená věž (cca 30 metrů vysoká a vážící 5 tun) je v noci nesena stovkou mužů (Facchini di Santa Rosa) úzkými uličkami města. Je to prý neuvěřitelný, emotivní a velmi intenzivní zážitek