Druhý den mezi vinicemi a prachem

Ponte d'Arbia - San Quirico d'Orbia, 28 km, 🔼 530 m.

Noc u rušné silnice zachránily špunty do uší – nepostradatelná výbava poutníka. Vyrazila jsem brzy ráno, skrz probouzející se louku plnou chladivé rosy.

Brzy ji ale vystřídaly první kopečky a já v dálce zahlédla Buonconvento.
Je to malebná opevněná vesnička a její název v překladu znamená „Šťastné místo“. V roce 1313 tu ale neměl moc štěstí císař Svaté říše římské Jindřich VII. Lucemburský (dědeček našeho Karla IV.), který tady pravděpodobně zemřel na malárii.

Já jsem si místo malárie užila skvělou snídani. Potkala jsem tam opět Australanku a společně jsme zašly do Coopu. Vybrala jsem si výstavní a obří papriku a Australanka nechápala, jak ji můžu jíst jen tak. V Austrálii očividně není zvykem ukusovat papriku jako jablko, ale spíše ji sofistikovaně krájet do salátu. Jo holka, na to mě tu fakt neužije 🤌

Ve městě byl příjemný chládek, ale bohužel jsem ho musela brzy opustit. Přes industriální okraj jsem začala stoupat do táhlých kopečků. Po chvíli se mi v dálce otevírala jedna vinice za druhou.

A co bych za to dala, kdyby se otevíraly i lahvinky pro degustaci! Bylo ale takové horko, že bych si možná ani já sklenku nejspíš nedala, ale brala bych spíš chlazenou vodu (nebo prosecco).

Krajina se vlnila, cesta byla prašná a já mohla sledovat několik malých traktůrků orajících půdu mezi jednotlivými řádky vína. Kde byl traktor, byly také čápi a havrani, aby si pochutnali na svačinkách, které byly ještě před chvílí schované v zemi.

V největším parnu jsem na kopci spatřila další vesnici – Torrenieri. Dneska je to nenápadná osada, ale ve středověku to byla klíčová zastávka, kde se potkávala Via Francigena s cestami vedoucími k moři.

Já si tu dala kafe a výborný meruňkový košíček. Místo moře jsem vzala zavděk vodou z kohoutku, doplnila ubývající tekutiny a vydala se ukrojit si další dva kopce.

Cesta se rychle změnila a z roztomilých vinic jsem začala klesat po silnici. Asfalt mi tál pod nohami a místo aut mě každou chvíli míjeli cyklisti v bílých ponožkách vytažených skoro až ke kolenům.

Poslední čtyři kilometry vedly po prašné silnici, která se klikatila mezi olivovníky, vinicemi a opuštěnými vilami. Ve chvíli začínající fyzické krize jsem spatřila svůj cíl. Samozřejmě, že byl na kopci. Ale už byl na dosah!

San Quirico je jedno z mála míst, kde se zachovaly kompletní středověké hradby. Vstup do kostela Collegiata na portále střeží lvi, kteří mají symbolicky chránit také poutníky před zlem „venkovního světa“.

Městečko je to opravdu krásné. Má tu řadu spletitých uliček, udržovaný park a mnoho restaurací. Já neodolala ani gelatu, které bylo famózní. Aby ne, po takové štrece.

Dneska nocuju v historické budově hned v centru, ve větším noclehu pro poutníky. Mou postelí je horní palanda a pokoj obývám jen se dvěma Holanďankami. Dát si po celém dni v prachu a slunci sprchu je neskutečná radost.

Kdyby měl dnešek vůni, byla by to vůně čerstvě zoraného pole – úrodná hlína vonící po vodě, minerálech a štiplavém víně. A kdyby byl dnešek zaznamenán zvukem, byl by to zvuk šustící trávy pod nožkami utíkajících ještěrek. Potkala jsem jich tu nespočet – od malých až po pěkně přerostlé.