Ledový vítr i jezero šestého dne

Acquapendente - Bolsena, 24 km, 🔼 487 m.

Spát v pokoji, kde nikdo další není, roztáhnout se na dvoulůžkové posteli... Pro někoho, kdo celý den chodí s batohem a předchozí noci strávil v hromadných ložnicích s ostatními poutníky, je to čistý ráj. A já se vyspala opravdu královsky. Pokoj byl přímo na oficiální trase, a tak jsem hned zapadla do malé pekárny, kterou vedla sympatická starší paní v New Balanckách.

Dala jsem si, jak jinak, sladkou snídani (na něco slaného se mi tu stále nedaří úplně narazit) a kávu. Paní měla dokonce razítko do mého kredenciálu! Pozorovala jsem ranní shon, kdy si povětšinou důchodci chodili vypít své kafíčko a k tomu chroupali nějakou sladkou tečku.

Po snídani jsem začala procházet městem. Neodolala jsem dvěma kostelům, kde jsem načerpala ticho a pokoru do dalšího dne. Pokud trasa prochází městem, skoro vždycky vede ulicí, která má „Řím“ v názvu. A tak, když jsem se vymotala z okrajových částí Acquapendente, byla jsem mile překvapená ukazatelem: „170 km do Říma“.

Počet poutníků na cestě viditelně narostl. Možná je to tím, že i Italové dnes slaví Svátek práce a vyrážejí na prodloužený víkend. Skupinek bylo víc, a tak jsem trochu přidala do tempa, abych jim unikla a užila si samotu.

Hned za městem začal foukat silný vítr, který mě pak doprovázel celý den. Chvílemi byl až ledový, jindy mě zase příjemně popoháněl. Z mého klobouku udělal pirátskou verzi a já poprvé nešla jen v triku, ale oblékla si i košili.

Celý den jsem procházela zemědělskými políčky. Tu olivovníky, tu víno, pravidelné řádky zasazených plodin a spousta pracujících traktorů. Cesta začala stoupat a já po 11 kilometrech došla do prvního městečka, San Lorenzo Nuovo.

Zašla jsem si tam do obrovského kostela a také do otevřené kavárny. Doplnila jsem si hladinu kofeinu a – konečně! – objevila jsem slané sendviče. Jeden jsem si dala a po chvíli na trase se to konečně objevilo: Lago di Bolsena. Obrovské jezero, které vzniklo zatopením vyhaslé sopky. Z dálky vypadá jako moře. Je to přírodní div.

Cesta se stočila z kopce dolů údolím po zarostlých stezkách, které byly jen stěží průchozí. Po chvíli jsem se dostala do vyklučeného lesa. Prášilo se mi od podrážek a slunce pálilo. Po silném vichru z druhé strany kopce nebylo ani stopy. A tak jsem si užívala trochu slunce uprostřed olivových hájů.

Příchod do Bolseny byl po serpentinách a už z dálky jsem si všimla davů. Přijít po šesti dnech relativní samoty do úzkých uliček plných lidí, to byl šok.

Navíc tu zrovna probíhala pouť. Prodrala jsem se davy na poutnické ubytování, které bylo přímo v centru. Odhodila jsem si věci na palandu a naivně na sebe navlékla plavky. Sešla jsem promenádou, která připomínala spíše Václavák, až k jezeru.

Nikdo se nekoupal. Bylo mi to podezřelé, ale vlastně mě to nepřekvapilo. Já si to štrádovala v triku a plavkách, zatímco místní měli péřové bundy. Když jsem ale vyzula boty a vlezla do vody, pochopila jsem. Voda byla ledová i na mě. Raději jsem si tedy dala gelato v briošce (místní specialita, zmrzlina v housce!) a koupačka snad vyjde jindy.

Kolem 18. hodiny bylo město najednou téměř prázdné. Prošla jsem si tedy uličky pod hradem a pak se vydala na nesnadnou misi: hledání otevřené restaurace. Když jsem v sedm hodin zasedla do úplně prázdného podniku, nenapadlo mě, že za deset minut už bude praskat ve švech a lidé budou stát frontu před vchodem.

Bujaré veselí z pouti se neslo i krásnou uličkou, kde jsem byla ubytovaná. Spolupoutníci na pokoji zalehli ke spánku už ve 20:30, a tak jsem i já po deváté zhasla telefon a poslouchala italské vypalovačky nesoucí se kamennou ulicí.

Kdyby měl dnešek vůni, byl by to čerstvý a ledový vítr – nejdřív z polí, pak od jezera. Takový ten chlad, co vám proniká skrz nosní dírky až k mandlím.

📌 Pár zajímavostí o Bolseně na závěr:

Aby byl tvůj článek úplný, tady je slíbený bonus se zajímavostmi, které můžeš do Ghostu vložit jako boxík nebo pod článek:

Temná historie jezera: Z břehu je vidět ostrov Martana. V 6. století tu byla vězněna a následně ve vaně uškrcena gótská královna Amalasuntha (dcera slavného krále Theodoricha Velikého) na příkaz svého bratrance, kterého si vzala za muže. Traduje se, že její duch ostrov stále obchází.

Touch raného křesťanství: V Bolseně se určitě zastavte v bazilice Santa Cristina. Jsou tam katakomby, kde se první křesťané skrývali před římskými legiemi. Je to tvůj první skutečný dotek s ranou církví před příjezdem do Říma.

Česká stopa a Eucharistický zázrak (1263): Tohle je pro nás Čechy zásadní. Český kněz Petr z Prahy (Pietro da Praga) putoval do Říma, protože měl pochybnosti o tom, zda se hostie během mše skutečně mění v tělo Kristovo. Během mše v Bolseně (právě v bazilice Santa Cristina) začala hostie v jeho rukou krvácet a potřísnila plátno (korporál). Papež Urban IV., který zrovna pobýval v nedalekém Orvietu, zázrak uznal. Na základě této události byl zaveden svátek Božího těla, který se slaví dodnes po celém světě. Krvavé plátno je dodnes uloženo v katedrále v Orvietu, ale Bolsena je místem, kde se to stalo.