Pátá etapa na hranici Toskánska a Lazia

Radicofani - Acquapendente, 26 km, 🔼 351 m.

Na poutnické ubytovně moji spolubydlící vstávali už v šest ráno, a tak jsem, trochu proti své vůli, lehce po sedmé ranní opouštěla budovu i já. Ani se mi z ještě spícího Radicofani nechtělo. Městské hradby stále držely chlad noci a první teplé paprsky si teprve začínaly pohrávat se studenými stíny v uličkách.

A právě u hradební brány jsem narazila na otevřenou kavárnu. Uvnitř jsem si objednala snídani a se starším pánem za barem jsme si společně notovali oblíbenou písničku od Stinga. Očividně to byla i jeho srdcovka, a tak jsme si každý zpívali tu svou, mírně zkomolenou verzi anglického textu.

Cesta z města klesala do údolí a já za zády nechávala hrdou strážní věž, která Radicofani dominuje. Na trase bylo tentokrát více poutníků, než jsem zvyklá, ale velmi rychle si každý udal své tempo a rozprostřeli jsme se do krajiny.

Výhledy byly krásné, ale hned mi došlo, že konec Toskánska je v dohlednu. Krajina se změnila – už to nejsou ty ikonické kulaté kopečky, ale dlouhé pastviny, zemědělská políčka a rozlehlé louky.

Po cestě jsem viděla několik stád ovcí se silnou vrstvou vlny, jak se poklidně pasou.

Sešla jsem až k řece Paglia a jejím překročením oficiálně opouštím Toskánsko. Vstupuji do regionu Lazio.
Bohužel, dvě třetiny dnešní cesty vedly buď podél silnice, nebo přímo po ní. Byla celkem rušná a musím říct, že těch zhruba 12 kilometrů nebylo vůbec příjemných.

Často jsem v příkopu viděla sražené ptáky nebo jiná drobná zvířata a necítila jsem se tam zrovna bezpečně. Skutečně se mi ulevilo, když jsem začala stoupat k dalšímu městu na obzoru, které leží na kopci vytvořeném dávnou sopečnou činností.

Když jsem ale dorazila do Acquapendente, byla jsem opět mile překvapená, jak pěkné městečko to je. Nechci se opakovat, ale opět jsem se procházela neskutečně úzkými kamennými uličkami, kde jsem nevěřila, že by projelo auto – až do chvíle, než se na mě jedno skutečně vyřítilo z ostré zatáčky.

Zašla jsem si do místního kláštera. V zahradě panoval absolutní klid a uvnitř bylo až meditativní ticho, které jen občas prořízla křídla holubů hledajících útočiště na střeše. Když jsem se dosyta nadechla vůně kadidla, vyrazila jsem na své ubytování.

Tentokrát jsem sehnala jen soukromé. Vlastně jsem se těšila, že budu mít prostor jen pro sebe. Když jsem ale otevřela dveře svého pokoje, zůstala jsem v úžasu a skoro se až styděla, v jaké starobylé kráse budu já, špinavý a unavený poutník, spát. Název ubytování, Sforza House, odkazuje na slavný rod Sforzů, který ovládal severní Itálii. To, že mají dům i tady, jen ukazuje, jak důležité tohle město na cestě k Římu v historii bylo.

Samotný název „Acquapendente“ znamená v překladu něco jako „visící voda“ a odkazuje na množství pramenů, potoků a malých vodopádů v okolí. Nebyli tu žádní turisté, jen místní nebo poutníci. Ochutnala jsem místní gelato, zašla si do lékárny pro mastičku na mou úpornou „vlčí rodinku“ a po chvilce odpočinku jsem se vydala hledat restauraci.

V Itálii většina restaurací po siestě otevírá znovu až kolem sedmé hodiny večer. Po chvíli brouzdání městem jsem zapadla do vedlejší uličky, kde byla pizzerie. Dvě milé dámy, které neuměly ani slovo anglicky, mě usadily hned ke dveřím. Mohla jsem si tak užívat jejich dobrosrdečné rozhovory s místními, kteří si sem hojně přicházeli pro pizzu s sebou. Líbilo se mi, že jejich pizza měla maximálně tři nebo čtyři ingredience. Když je základ kvalitní, nemusí ho být kvantita. Vychutnala jsem si červené víno a pizzu jsem nakonec ani celou nesnědla, což se mi téměř nikdy nestává. Byla vážně poctivá.

Kdyby měl dnešek vůni, bylo by to kadidlo z kostela a také z mého ubytování, kde to vonělo, jako by tam zrovna skončila mše.

📌 Pár zajímavostí o Acquapendente:

• Krypta Božího hrobu: V místní katedrále Sepolcro se nachází unikátní románská krypta. Uvnitř je kamenný monument, který je kopií Božího hrobu v Jeruzalémě a prý skrývá kámen potřísněný Kristovou krví, přivezený křižáky ve středověku. Je to jedno z nejdůležitějších míst na celé Via Francigena.
• Zázrak a osvobození: Festa dei Pugnaloni: V roce 1166 bylo město utlačováno krutým guvernérem císaře Fridricha Barbarossy. Legenda říká, že dva rolníci uviděli uschlou třešeň, která náhle zázračně rozkvetla. Vzali to jako znamení od Boha k odporu. Obyvatelé se vzbouřili, popadli zemědělské nástroje (včetně pugnali – bodců či nožů) a tyrana vyhnali.
• Unikátní květinový festival: Na památku tohoto osvobození se každou třetí neděli v květnu koná Festa dei Pugnaloni. Místní vytvářejí obrovské, nádherné obrazy (mozaiky) výhradně z květinových okvětních lístků a listů. Je to prý neuvěřitelná podívaná.