Nedobytný odpočinek čtvrtého dne putování

Bagni San Fillipo - Radicofani, 15 km, 🔼 518 m

Ráno v Bagni San Filippo bylo tiché a klidné. Jen pár kempařů už stálo na parkovišti a vydalo se k pramenům. Já jsem k nim znovu zamířila v naději, že půjdu zkratkou a vyhnu se tak rušné silnici.

Termály v ranním slunci vypadaly jako z nějakého surreálního obrazu. Kontrast mezi modrou vodou a bílými skalkami byl skvostný. Škoda, že jsem si do teď volných jezírek nemohla vlézt znovu, ale pochodovat s kůží obalenou vápencem by nebylo příjemné. Už takhle tu bojuji s "vlkem", který si našel zalíbení u mých hýždí.

Klesala jsem po proudu termálů a užívala si ještě trochu toho smrádku. Široko daleko už nikdo nebyl a vodu si užívali její praví majitelé – žáby. Cesta podle mapy vypadala jako skvělá zkratka, bohužel mi ale v cestě stál plot se vzkazem, že to mám obejít po silnici. Trochu jsem si zaklela a začala znovu stoupat podél Bílé velryby až nahoru k silnici.

Pět kilometrů po silnici v serpentinách utíkalo velmi pomalu, ale naštěstí nebyl skoro žádný provoz. Dnešní den jsem pojala jako menší odpočinek od celodenní chůze, a tak mě čekalo jen patnáct kilometrů do dalšího městečka.
Poutníky na Via Francigena byla tato etapa prohlašována za obávanou kvůli velkému stoupání. Výškové metry ale nevypadaly nijak hrozně, zvlášť když jsem je porovnávala s předchozím dnem. A tak když jsem se znovu dostala na oficiální trasu, s lehkou nejistotou jsem se vydala vstříc kilometrům. Věděla jsem ale, že mám hodně času a nemusím vůbec spěchat.

A tak jsem si nastavila hlavu na pomalejší tempo, díky kterému jsem si ještě víc užívala daný okamžik a dopřála si třeba i pět minut pozorování ryb ve vodě. Nebo poslouchání žabí serenády.

Vytržena do reality jsem byla až při nečekaném setkání s kavárnou, kde jsem nepohrdla ranní kávou a domácím jablečným koláčem. Pak už začalo stoupání. Všimla jsem si, jak se mi krajina proměnila pod nohami. Z hustého lesa se najednou stala rozlehlá krajina plná pastvin, cypřišů, vyschlých vrásnění a několika skalisek zaseklých do kopců.

Oproti začátku mé cesty se kulaté kopečky proměnily v pořádné kopce. Prašná cesta se lehce vlnila po jejich úpatí a mně se v dáli otevřel můj cíl.

Radicofani jsem měla na obzoru po celý zbytek cesty. Bylo to trochu jako optický klam, kdy se cíl zdál na dosah, ale zdánlivě se nepřibližoval. Nakonec jsem se přeci jen přes několik ovčích pastvin vyhoupla na kopec.

Slunce pálilo a já dorazila na malebné středověké náměstí kousek po poledni. Ulice byly prázdné, vše se zdálo být jako filmařská kulisa a já jen čekala, kdy vyběhnou zpoza rohu nějací rytíři.

Zamířila jsem do starobylého kostela San Pietro. Váže se k němu poutnický rituál, kdy se poutníci modlili u sochy Madony za bezpečnou cestu přes obávané lesy plné vlků a banditů. Já jsem si na chvíli užila ticho i vůni kostela, prohlédla jsem si zvláštní mramorový oltář, a protože mi kručelo v břiše, šla jsem nasytit nejen duši do restaurace hned naproti.

Jako první jsem se ubytovala v církevním hostelu, dala si rychlou sprchu a vyrazila na dominantu města: pevnost ze 13. století. Po staletí byla strategickým i hraničním bodem mezi Toskánským velkovévodstvím a Papežským státem. Sloužila také jako celnice, kde se platilo mýto.

Prošla jsem si hrad, který se z jedné strany právě opravuje, a vystoupila až na vrchol strážní věže. Výhled byl nádherný jak na toskánskou nekonečnou krajinu, tak na vesnici pode mnou. Až z té výšky jsem si uvědomila, jak drobně a uceleně působí. Jako by byla jednotným organismem, kde každý dům má svůj význam a své místo. Když říkám dům, myslím spíše malý, roztomilý domeček z kamene, protože tak většina skutečně vypadá, nejen z výšky.

U hradu je i restaurace, kde jsem ochutnala místní červenou IPU a chvíli se dobrovolně vystavovala sluníčku. Nahoře příjemně foukalo a kromě jednoho zamilovaného páru u stolu vedle mi dělaly společnost zvědavé ještěrky.

Radicofani je spojené s postavou Ghino di Tacco. Byl to něco jako italský Robin Hood – přepadával bohaté poutníky, ale chudým poutníkům nebo studentům část svého lupu dával. Podle legendy se skrýval právě v pevnosti nad městem. Zmínil ho i Dante Alighieri ve své Božské komedii a Giovanni Boccaccio v Dekameronu.

Městečko by se vešlo snad i do dlaně. Několikrát jsem si prošla jeho zapadlé a úzké uličky. Večer jsem v posteli přemýšlela nad tím, jak se v některých místech čas dokáže úplně zastavit. Jako kdyby najednou nic kromě Radicofani neexistovalo, vše bylo tolik vzdálené, a přitom něčím známé.

Kdyby měl dnešek melodii, bylo by to rytmické cinkání zvonců mezi pastvinami. Některé ovce jsem ani neviděla, ale věděla jsem, že jsou všude kolem, právě díky jejich harmonii.

A kdyby měl vůni, byla by to zemitost rozpáleného kamene na slunci, z něhož pevnost čelí všem nástrahám už po staletí a pořád působí důstojně a nedobytně.